Ki-Aikido Praha Libuš kaligrafie

Čaj a aikidó

Čaj byl pěstován a rozvíjen v Číně přibližně před dvěma tisíci lety - původně kvůli medicínským účelům. Asi před 1500 lety přinesli buddhističtí mniši čaj do Japonska, kde ho Japonci začali pěstovat nejenom jako lék, ale také jako každodenní nápoj.

Japonský čajový obřad se vyvíjel od čtrnáctého století skrze filozofii Zenu. Mača (ryzí čaj) je používána pro čajový obřad zatímco rjokuča (zelený čaj) nebo banča (sušený čaj) jsou Japonci používány jako každodenní pití. Mača je poměrně drahá a tak se normálně používá pouze pro čajový obřad. Ryokuča (zelený čaj) je určena pro každodenní život, ale měla by být vypita ihned poté, co je připravena. Banča (sušený čaj) může být podávána několik hodin po přípravě a tak je pohodlnější než rjokuča. Je také levnější než rjokuča.

Po dobu několika týdnů jsem ráno pil mača a zjistil jsem, že je ve skutečnosti jednodušší na přípravu nežli zelený čaj nebo káva. Je to proto, že se mača připravuje v šálku a nic se nevyhodí. Naproti tomu zelený čaj nebo kávu je nutno připravovat v konvici, přičemž zbydou zrníčka nebo lístky k vyhození. Mača je také připravována po jednotlivých hrníčcích, kdežto zelený čaj nebo káva mohou být připravovány v množství několika hrnků. Znamená to, že pití mača je jednodušší pro jednoho člověka a pití zeleného čaje nebo kávy je jednodušší pro několik lidí. Mača je pro zdraví nejlepší, i když zelený čaj je také dobrý. Je třeba říci, že káva nemusí být zdraví prospěšná.

Zásadní otázka je, jestli by měl člověk žít sám nebo ve skupině. V tradici meditace by měl člověk ustavit způsob jak žít sám. To odpovídá mentalitě bojového umění. Člověk praktikující bojové umění je v zásadě osamocený jedinec. To je důvod, proč takový člověk nemůže být považován za vojáka. Voják je člen skupiny nazývané armáda. Bojové umění je zásadně proti kultuře armády.

Myšlení zenu nebo bojového umění má něco společného s evropskou šlechtou. Evropská šlechta je založena na vlastnictví půdy a rodu. V Anglii bylo zakázáno dělit půdu a tak otec musel vybrat jednoho syna, aby mu předal celý dům a pozemky. Dcery se musely provdat za muže, aby mohly pohodlně žít. Ostatní synové museli vstoupit do armády nebo církve, aby se uživili. Jinak museli být závislí na svém starším bratru vlastnícím pozemky. Páni pozemků byli ve svém postavení osamoceni. To vyústilo ve způsob myšlení džentlmenů, které je podobné povahy, jako je myšlení člověka praktikujícího bojové umění. Džentlmen se musel cvičit v boji mečem nebo puškou, aby se mohl ochránit.

Běžní lidé nebo zemědělci museli žít pohromadě, aby mohli vypěstovat jídlo. Pracovat v zemědělství společně je mnohem logičtější a přínosnější. Po celém světě lze pozorovat, že kultura obyčejných lidí nebo zemědělců je založená na skupině. V Japonsku je velmi silný kontrast mezi individuální kulturou zenu a bojového umění na jedné straně a skupinovou kulturou zemědělců a obyčejných lidí na druhé straně. Nicméně japonský člověk může být úplný individualista jako někdo praktikující bojová umění nebo zen, ale také si může užívat častější skupinovou kulturu.

Za posledních 100 let se zemědělství změnilo. Již to není skupinová činnost založená na společenství lidí, ale stalo se průmyslem provozovaným jediným vlastníkem. Používání strojů a chemikálií zemědělství změnilo. Život ve skupině byl zapomenut a lidé začali žít jako jednotlivci. Ze soužití s druhými se stalo něco, co je nutno tolerovat. Pokud má člověk peníze, raději žije sám nebo s někým, koho miluje. Jestliže se pak stane soužití s druhými obtížné, má člověk vždy možnost žít sám. Žití o samotě se pro lidi stalo filozofickým základem. Takže se každý stal svým způsobem šlechticem.

V Japonsku se lidé praktikující bojová umění věnovali životu o samotě a tak měli rádi zen a čajový obřad. Po dosažení samostatného způsobu života člověk porozumí tomu, že jídlo je jediná věc, kterou k životu potřebuje. Je možné jídlo vypěstovat sám, ale je mnohem snazší vypěstovat jídlo společně s druhými. Takže i když lidé praktikující bojová umění začali žít samostatně, nakonec skončili tak, že žili společně s ostatními zemědělci. Své životy končili jako sedláci. To je tradice japonských bojových umění.

To samé se stalo i s aikidó. Uešiba Morihei začal cvičit bojová umění. Jeho učitel, Takeda Sokaku byl typický individualista. Cestoval sám a měl nepříjemnou povahu. I když Uešiba oceňoval Takedovu techniku, nemohl přijmout Takedův způsob života. Skončil tedy s cvičením bojového umění a místo toho se věnoval náboženskému vyznání jménem Ómotokjó. Základem Ómotokjó je pokus vytvoření komunity založené na zemědělství. Bohužel ve stejnou dobu se japonská vláda v roce 1900 snažila podporovat průmysl zničením zemědělství. Nakonec bylo Ómotokjó zakázáno a Uešiba byl donucen náboženství opustit. To je důvod, proč začal učit aikidó. Jeho myšlenka byla vytvoření správného způsobu života skrze bojové umění. V roce 1930 začal skupovat půdu na venkově, v místě zvaném Iwama. Dělal to, aby začal pěstovat jídlo jako součást cvičení bojového umění. Říkal tomu Takemusu Aiki (aikidó dávající jídlo). Skutečně tam postavil dódžó a dům a vyučoval aikidó pro několik studentů. Těchto několik studentů, kteří se učili aikidó v Iwamě v letech 1935 až 1950 se stalo hlavními učiteli aikidó, kteří pokračovali v učení a rozvoji aikidó po celém světě.

Logika bojového umění je začít život jako samostatný jedinec a konec života uzpůsobit společenství, život pro pěstování jídla. Nicméně, jsou dva způsoby společného žití. Jeden je pěstování jídla a druhý je formování armády. Lidské bytosti potřebují jídlo. Člověk může jídlo vypěstovat, nebo ho může vzít druhým. Jeden způsob vyžaduje zemědělství k produkci jídla a druhý potřebuje armády, aby vzal jídlo druhým. Tedy společenství, která jídlo pěstují a ta, která jej berou druhým, jsou velmi rozdílná. Vlády v průmyslových zemích volí raději brát jídlo druhým než pěstovat jídlo sami. To může být politicky správná myšlenka, protože kdyby země pouze pěstovala jídlo, pak by ostatní země přišly se silnou armádou a všechno vypěstované jídlo jí vzaly.

Klíčové je tedy vědět, zda chce člověk žít život založený na válce nebo na míru. Pokud chce vytvořit život založený na míru, musí člověk vyrábět jídlo na své vlastní půdě. Vlastní půda může být osobně vlastněná půda nebo půda vlastní komunity nebo země. Pokud je vlastní vláda založena na válce, je člověk nucen pěstovat jídlo na své vlastní půdě, protože vláda dává přednost zničení zemědělství a dovozu jídla ze zahraničí. Přirozeně, aby to vláda mohla zajistit, potřebuje silnou armádu.

Japonsko nezažilo žádnou zahraniční invazi mezi lety 1350 (Mongolská říše) a 1850 (USA). Japonská kultura se vyvinula bez obav ze zahraniční invaze a tak jediný způsob jak získat jídlo bylo vyprodukovat ho v samotném Japonsku. To proto lidé praktikující bojová umění skončili u vytváření farmářských komunit. Naproti tomu v Evropě byly neustálé zahraniční invaze až do současných dnů. Přirozeně byly proto vlády nuceny k pokusům o vytvoření silnějších armád. Aby toho mohli dosáhnout, bylo nezbytné rozvinout průmysl a vědu.

Za tímto účelem zlikvidovaly vlády zemědělství. Není na mě, abych říkal, co má vláda dělat. Starám se o to, jak bych měl žít já sám. Věřím, že tohle je cesta bojových umění a meditace. A tak piji každé ráno čaj sám, protože moje žena ráno raději pije kávu.

Dóšu (Únor 2006)