Co je aikidó?

Po celém světě lidé užívali k boji meč, kopí nebo jiné zbraně. Když neměli zbraně po ruce, boxovali nebo zápasili. Tyhle techniky boje byly téměř stejné po celém světě až do vynálezu střelných zbraní. Použití střelných zbraní zcela změnilo způsob, jakým byly války vedeny.

Portugalci dovezli pušky do Japonska v roce 1543. Japonci brzy poté začali vyrábět své vlastní střelné zbraně. Okolo roku 1590 byly střelné zbraně používány ve válkách a jak se ukázalo, byly efektivnější než tradiční zbraně. Nicméně použití střelných zbraní bylo omezené v důsledku omezené výroby.

Zhruba v r. 1600 bylo Japonsko ovládnuto klanem Tokugawa, který vytvořil systém vlády samurajů. Aby udrželi svou vládu, byla zakázána produkce a používání střelných zbraní společně se zákazem komunikace s vnějším světem. To vytvořilo příležitost k rozvoji metod boje bez použití střelných zbraní během následujícíh cca 250 let, zatímco v Evropě byly střelné zbraně rozvíjeny jako primární nástroj boje.

Po roce 1800 začali Evropané kolonizovat Čínu. Protože bylo ve srovnání s Čínou Japonsko velmi malé, neměli o něj zprvu Evropané zájem. Spojené státy se také chtěly podílet na kolonizaci Číny a zamýšlely použít Japonsko jako přístaviště předtím, než dorazí do Číny. Okolo roku 1860 připlulo americké loďstvo do Japonska a přinutilo jej vydat přístav coby vlastní teritorium. Protože evropské země také chtěly použít Japonsko jako přístaviště, bylo Japonsko v ohrožení kolonizace docela jako Čína. Japonsko se tedy rozhodlo vytvořit silnou armádu, aby se ubránilo Spojeným státům a Evropě. Používání mečů bylo zakázáno a armáda začala používat střelné zbraně.

Samurajské klany, které udržovaly tradici techniky boje mečem, byly nespokojené s tímto zákazem a snažily se cvičení s mečem zachovat. Jedním ze způsobů byla přeměna tradic ve sport. To vyústilo v júdó, kendó a později karate. Univerzitní studenti podporovali tyhle sportovní typy bojových umění. Bojová umění, která nechtěla následovat sportovní cestu byla nazvána kobudó nebo džúdžucu. Jedním z džůdžucu bylo Daitóryů Džúdžucu a to je technický základ aikidó. Je důležité si povšimnout, že techniky júdó a karate jsou odvozeny z bojových umění, která nepoužívají meč. Proto karate obsahuje techniky hole, ale ne meče. Kendó bylo založeno na technikách meče, ale stalo se sportem. Daitóryů Džúdžucu bylo vytvořeno někým, kdo byl dobrý v technikách meče. Vyvinul techniky beze zbraně díky svým schopnostem užívání meče. Techniky Daitóryů Džúdžucu jsou proto velmi odlišné od technik júdó nebo karate a jsou podobné technikám kendó.

S pokračujícím rozvojem technik Daitóryů Džúdžucu byly zapomenuty původní základy užívání meče ve prospěch důrazu na pouliční boj. Po druhé světové válce vyvstala myšlenka, že by Japonsko nemělo bojovat a lidé by neměli mít ani střelné zbraně, ani meč. Lidé tak začali více přemýšlet o tom jak bude probíhat boj na ulici beze zbraní nebo třeba jenom s holí nebo nožem. Z této situace se zrodilo nové jméno Aikidó. Myšlenka aikidó byla kontrola situace aniž by bylo nutné bojovat. Tato mentalita odpovídala trendu ve Spojených státech i v Evropě po roce 1960 a aikidó získalo filozofickou podporu. Koncept řešení konfliktu bez boje se stal součástí filozofie aikidó.

Tohle vedlo k myšlence sebeobrany. Co je sebeobrana? Mezi útokem a obranou není žádný rozdíl. Když někdo provede nějakou akci vůči druhému, nazývá se to útok. Když druhý udělá tu samou věc, nazývá se to obrana. Obrana je dovolena pouze když někdo na někoho zaútočí. Jestliže se jedná o útok beze zbraně, je možné čekat a teprve poté něco s takovým útokem dělat. Avšak pokud se jedná o útok střelnou nebo jinou velmi vyvinutou zbraní, je téměř nemožné se ubránit poté, co již útok započal. Je nezbytné střelit předtím, než jsme sami střeleni.

Nyní je otázka znalosti záměrů druhých důležitá. Jestliže má nějaká osoba v ruce pistoli, policista si nebude jist jejími záměry a bude okamžitě požadovat, aby zahodila zbraň a zvedla obě ruce nad hlavu. Pokud je ale např. tma, co by měl policista udělat? Policista bude možná nucen vystřelit předtím, než bude sám střelen. Pak by vyvstala otázka, zdali policista posoudil situaci správně nebo ne.

Je to ještě komplikovanější, pokud se jedná o útok nebo obranu mezi dvěma zeměmi. Jestliže je nějaká země napadena, ale neví, kdo ji napadl, může tato země usoudit, že je napadena nepřátelskou zemí a tak zaútočí ve jménu obrany. Mezi dvěma lidskými bytostmi by se to nazývalo pomsta a tu zakazuje zákon. Protože vláda trestá zločince, oběti se nemusí uchylovat k pomstě. Ale protože není žádná nadřazená autorita pro dvě země, pomsta je dovolena. Není jednoduché rozlišit mezi pomstou a obranou. Celý problém je v tom, že akt útoku, pomsty a obrany je ten samý. Je to pouze otázka interpretace.

V aikidó je možné vytvořit zcela novou filozofii. Aikidó nemusí být sebeobrana. Obrana je to samé co útok. Aikidó je způsob, jak vytvořit situaci, kdy je obtížné zaútočit. Jestliže nedojde k útoku, obrana není nutná. Myslím, že to je jediná cesta k míru.

Dóšu (2004)